Český pravopis

ČESKÝ PRAVOPIS není jednoduchý, ale po náležitém poučení, pří troše pozornosti a přemýšlení je možno jej obstojně ovládnout a nedopouštět se při psaní závažnějších pravopisných chyb. Většinu jevů českého pravopisu lze totiž opřít o poznatky z nauky o tvoření slov, o poznatky mluvnické (gramatické) i o správnou výslovnost.

Poučení o českém pravopisu můžeme rozdělit do tří skupin:

A.  Psaní jednotlivých slov (pravopis slovní, lexikální).

B.  Psaní tvarů jmen a sloves (pravopis tvaroslovný, morfologický).

C.  Psaní i/y v koncovce příčestí při shodě přísudku s podmětem a psaní čárky a ostatních rozdělovacích (členicích, interpunkčních) znamének ve větě jednoduché a v souvětí (pravopis skladební, syntaktický). 

A.  Pravopis lexikální

• Psaní i/y v kořeni slova po obojetných souhláskách a psaní předpony vy
• Psaní ú - ů - u
• Spodoba souhlásek (asimilace) a volné vyznění souhlásek na konci slov
• Psaní zdvojených souhlásek a souhláskových skupin
• Psaní skupin bje-, vje-, bě-, vě-
• Psaní skupin -mě-, -mně-
• Psaní předpon s-, z-, vz-
• Psaní předložek s a z
• Příslovečné spřežky
• Psaní velkých písmen

B.  Pravopis tvaroslovný/morfologický

• Druhy slov
• Podstatná jména
• Přídavná jména
• Zájmena
• Číslovky
• Slovesa

C.  Pravopis skladební/syntaktický

• Shoda přísudku s podmětem
• Psaní interpunkčních znamének ve větě jednoduché
• Psaní čárky v souvětí

Souhrnná cvičení

Všestranný jazykový rozbor

KLíč