Český jazyk 8.r. - Mluvnice

ÚVOD A SOUHRNNÉ OPAKOVÁNÍ ZE 7. ROČNÍKU

Pro žáky

Setkáváme se společně už třetí rok nad problémy, záludnostmi, ale také krásami a vtipem našeho rodného jazyka. Dalo by se říct, že to nejpodstatnější z české mluvnice jsme už probrali, ale jistě byste ani sami nechtěli tvrdit, že už se nemáme co učit. Podstatné věci je třeba opakovat a je také třeba některé z nich znovu vyložit nebo je rozšířit o další podrobnosti. Mějme stále na mysli, že dobrá znalost naší mateřštiny a hlavně to, jak jí dovedeme využívat při vytváření a vnímání nejrůznějších psaných a mluvených textů, je skoro prvním předpokladem k tomu, jak úspěšně zvládat situace soukromé i veřejné.

V této úvodní kapitole si opět připomeneme to, co jsme se učili loni v sedmé třídě, a také si to hned procvičíme. Už jsme si vysvětlili, že poznatky o jazyce i sám jazyk tvoří upořádaný systém. Abychom mohli mluvit a psát, musíme vytvářet hlásky (samohlásky, souhlásky a dvojhlásky). Jejich tvořením a jejich významem se zabývá hláskosloví (fonetika a fonologie); sem ještě můžeme přiřadit to, jak hlásky a jejich sekupení vyslovujeme. Spojováním hlásek ve slova, stavbou slov se zabývá tvoření slov. To je spjato s tvaroslovím (morfologií), které se zabývá tím, jaké tvary slova mají a jak se podle tvarů a jejich proměňování seskupují do jednotlivých slovních druhů. Slova užíváme v takovém tvaru, abychom je mohli spojit s jinými slovy do věty a větou pak vyjádříme nějakou myšlenku nebo něco, co je důlěžité pro toho, s kým mluvíme nebo komu píšeme. Spojováním slov do vět se zabývá větná skladba (syntax). Hláskování, tvarosloví a větná skladba patří do mluvnice (gramatiky). Můžeme však jít ještě dále. Někdy nám i pro důležité sdělení stačí jedna věta, častěji však vytváříme celé texty, to je spojení několika nebo mnoha vět (souvětí); zajímá nás tedy také textová výstavba. (Tou jsme se jěště nezabývali.) A nesmíme zapomenout na slovní zásobu a významy slov; zabývá se jimi nauka o slovní zásobě (lexikologie).  

1. Psaní, výslovnost a skloňování častých přejatých jmen obecných a cizích jmen vlastních
2. Nepravidelnost ve skloňování podstatných jmen rodu ženského
3. Skloňování zájmen
4. Slovesné tvary, jejich tvoření z kmene přítomného a minulého; příčestí a přechodníky. Dvojí tvary některých sloves
5. Věta jednoduchá a souvětí; druhy větných členů; významový vztah mezi jednotlivými členy v několikanásobném větném členu; souvětí podřadné a druhy vedlějších vět; souřadně spojené věty vedlejší
6. Souvětí souřadné; významový vztah slučovací, odporovací, stupňovací, vylučovací, důvodový (příčinný), důsledkový mezi větami hlavními
7. Slovanské jazyky, vznik a vývoj češtiny. Útvary českého jazyka. Jazyková kultura

Metodické poznámky pro učitele

Seznam mluvnických pojmů