České a Slovenské dějiny do roku 1918

Původní cena s DPH:: 180 Kč
Ušetříte:: 95 Kč

Dostupnost:: skladem
ks: DO KOŠÍKU

Popis produktu

Druhé vydání úspěšné knihy, která poskytuje ucelený přehled českých a slovenských dějin do konce první světové války.

Autor, prof. Otto Urban, zde dokázal na poměrně malém prostoru přesně vylíčit běh našich dějin.

Tuto osvědčenou publikaci již řadu let hojně využívají studenti středních i vysokých škol. Často však po ní sáhne i laická veřejnost.

O učebnici

Jakýkoliv pokus o přehledné vypsání dějin by měl směřovat k řešení dvojjediného úkolu: poskytnout čtenáři co nejvíce věcných informací, tj. zachytit co nejvíce dějů, událostí a jednajících osob v plné šíři a celistvosti dějinného vývoje, a současně poskytnout možnost nazírat na dějiny jako na určitý strukturovaný neukončený celek.

Dějiny nejsou nikdy "završeny" a zůstávají vždy otevřeny do budoucnosti, stále mají a budou mít svůj neznámý a dosud nenaplněný rozměr. Do tohoto neznámého časoprostoru se může přítomnost stejně jako minulost promítat tisícerými způsoby. Stejně rozmanitými způsoby se představy o budoucnosti často bezděčně promítají do minulosti. Také proto nemůže být obraz minulosti nějakého území, skupiny či společnosti nikdy natolik úplný, aby nemohl být zdokonalen. V tomto smyslu vždy byla, jsou a budou bílá místa, která jsou dána přirozeným omezením našich rozumových a poznávacích schopností a samozřejmě také nedostatkem odpovídajících informací. Lidé své dějiny nejen vytvářejí, ale současně je také svým způsobem ničí, a to nejen vědomým a zlovolným mazáním stop. Mnohé mizí a ztrácí se z nevědomosti, mnohé staré prostě musí udělat místo novému a svou roli jistě také hraje blahodárnost zapomínání. Ostatně, člověk sice žije v dějinách, ale nežije pro dějiny.

Následující výklad českých a slovenských dějin je skromným pokusem spojit obojí hledisko - dát věcnou informaci a neztratit přitom obraz jako celek. Nejde tu o přehodnocování v běžném slova smyslu ani o hodnocení, a pokud k němu v určitém pojetí dochází, pak jde o hodnocení, které nechce soudit. Dějepisectví není soudnictví a úlohou dějepisce není psát historické posudky.

Samozřejmě v sobě historik nemůže potlačit člověka s určitými etickými, estetickými atd. náhledy a postoji, které jsou mu vlastní a jež nezbytně vkládá do svého osobitého pohledu. Historik nemůže předstírat "čistou objektivitu", bez určitého názoru a stanoviska by nedospěl vůbec k žádnému výsledku. Je iluzí chtít psát ty "pravé" a jediné dějiny, bylo by však stejně naivní a neodpovědné vzdát se snahy po maximální objektivitě. Zdůrazňuji snahy, protože dosažení této mety je nad lidské síly. Únik do "absolutizované" subjektivity však na druhé straně není ničím jiným než zpřetrháním pout k člověčenství, vzdáním se příslušnosti k lidskému rodu. Určité pojetí a v něm obsažená autorská stanoviska čtenář může či nemusí sdílet. Povinností historika však je, aby čtenáři podal pokud možno celou dějovou tkáň a osvětlil rovnoměrně všechny dějinné skutečnosti bez ohledu na to, zda je to jeho cítění a chápání milé či nikoli. Před pořádáním látky tu byla látka sama, není třeba nic do dějin vnášet či přidávat. Zmiňuji se o těchto skutečnostech proto, že rozsah textu mě nutil k určitému výběru a tím učinil z celého obrazu určitý náčrt. Do jaké míry je tento výběr šťastný a blíží se snaze po přehledné celistvosti, je pochopitelně otázkou diskuse. Jisté však je, že kromě vlastní nedokonalosti byly jediným měřítkem tohoto výběru postoje, formulované v předchozích řádcích.

Na základě současného stavu poznání, tj. poznání, které v sobě zahrnuje veškeré výsledky bádání, zde má být poskytnut přehledný obraz českých a slovenských dějin v pozitivním slova smyslu. Jde také o pokus uplatnit některá osobitá hlediska metodologická a koncepční. Pozorný čtenář snad postřehne, že vlastním problémem již byl samotný pojem české dějiny. Nejsou zde nazírány jako dějiny Čechů nebo Čech, i když z povahy věci samé vyplynulo, že tato látka tvoří hlavní obsahovou náplň. České dějiny jsou také dějinami moravských Čechů a dějinami českých a moravských Němců a v tomto územním smyslu jsou zde také chápány. Nesdílím pojetí národních dějin, jak se ustálilo v 19. století a často houževnatě přežívá. Až do 18. století jsou české dějiny především dynastickými dějinami, pokud jde o stát, a teritoriálními dějinami, pokud jde o společnost. "Národní dějiny", a to samozřejmě nejen české, začínají teprve v době utváření novodobých občanských společností, které si svou svébytnost uvědomují také jako společnosti národní.

Důraz je zde položen na české dějiny chápané jako dějiny českých zemí. Podle okolností bylo vždy přihlíženo k nezbytným širším státně politickým a teritoriálním souvislostem, což s ohledem na příslušnost českých zemí ke komplexu nadnárodní středověké Svaté říše římské a mnohonárodní habsburské monarchie je zcela nezbytné. Z tohoto hlediska jsou české dějiny nahlíženy jako důležitá složka dějin střední Evropy. V rámci vymezeného rozsahu byla zvláštní pozornost věnována uherským dějinám a zvláště pak dějinám Slovenska. Nejde a nemůže zde jít o soustavný hlubší přehled, jedná se spíše o základní nástin, který by mohl českému čtenáři objasnit některé historické vazby, ale především ukázat dějinnou zvláštnost a osobitost vývoje Slovenska v rámci uherského státu.

Obsah učebnice

1. PRAVĚK A RANÁ DOBA DĚJINNÁ (do 8. století)