Cvičení z pravopisu pro větší školáky

Publikace Cvičení z pravopisu pro větší školáky je určena žákům vyšších ročníků základní školy a nižších tříd osmiletých gymnázií (navazuje na publikaci Cvičení z pravopisu pro malé školáky, určenou pro nižší ročníky základní školy). Je to příručka sloužící k zdokonalení pravopisných dovedností žáků, není tedy zaměřena na jiné složky jazykové výuky. Z toho však nevyplývá, že by ve výuce českého jazyka mělo pravopisu náležet nějaké výsadní postavení.

Žáci v tomto vyučovacím předmětu poznávají systém spisovného jazyka, jeho zákonistosti a pravidla a učí se v něm své myšlenky a city (úměrně svému věku a chápání) přesně a vhodně sdělovat jiným lidem a také jazykovým sdělením náležitě rozumět. Připomíníme, že se již delší dobu usiluje o to, aby jednostranně nepřevažoval zřetel k projevům psaným nad zřetelem k projevům mluveným a aby v popředí zájmu a pozornosti byl rozvoj vyjadřovacích schopností žáků. Při probírání jazykových prostředků se zdůrazňují především možnosti jejich využití v jazykové praxi žáků.

Na nejvyšší místo v hierarchii hodnot jazykového projevu se stavějí vyjadřovací dovednosti žáka v projevech psaných i mluvených, a to ve spojení s jejich hodnotou obsahovou, a jeho celková jazyková kultura. V této souvislosti je patrný i význam pravopisu. Naše škola a vůbec celá naše společnost mu už tradičně věnuje až nadměrnou pozornost. Je třeba si uvědomit, že pravopis není jazyk, že bychom mohli mít pravopis zcela jiný (např. bez rozlišování i a y), aniž by se náš jazyk v nejmenším změnil. Ale z toho zase nelze usuzovat, že na pravopisné stránce písemného projevu vlastně příliš nezáleží. Pro jednotnost psaného jazyka je dodržování pravopisných pravidel nezbytné.

V jazykovém vyučování je tedy nutno zachovávat vhodnou míru mezi přeceňováním a podceňováním pravopisu. Jde tu také o uplatňování zřetele k různým potřebám a možnostem různých žáků. Spolehlivé ovládání pravopisu budeme vyžadovat zejména od žáků studijního typu. Především od nich veřejnost právem očekává, že jejich písemné projevy v budoucím povolání budou mít náležitou úroveň i po stránce pravopisné. Ovšem i u ostatních žáků je žádoucí dosáhnout ve shodě s jejich schopnostmi co nejlepších výsledků.

Pravopisná úroveň různých tříd a jednotlivých žáků v nich se značně liší. Při poměrně nízké hodinové dotaci vyučování českému jazyku mnozí i značně zaostávají a projevují se u nich nejrůznější nedostatky. Učebnice nemohou poskytovat dostatečné množství cvičení k průběžnému opakování, procvičování a docvičování různých typů pravopisných jevů. Naše publikace proto přináší soubor pravopisných pravidel a cvičení, z nichž lze podle potřeby vybírat a která mohou žákům pomoci odstranit nedostatky a zlepšit pravopisnou úroveň.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že nedostatky v pravopise obvykle souvisí s nedostatky v mluvnické přípravě žáků. Je nezbytné zajistit, aby si žáci osvojili nebo doplnili příslušné mluvnické vědomosti a dovednosti (z tvoření slov, tvarosloví a skladby). Na ně pak navazuje znalost pravopisných pravidel a také postupu při řešení daných jevů.

V naší publikaci se jednotlivé typy pravopisných jevů probírají postupně v samostatných oddílech. Nejprve se uvádí teoretické poučení a příslušná pravidla  a pak následuje řada cvičení. Kde je to vhodné, jsou zařazena ještě také cvičení souhrnná. Úkoly jsou formulovány jednoduše, ve většině případů se vyžaduje doplňování vynechaných pravopisných jevů. Abychom nemuseli opakovat stále týž pokyn, neuvádíme samozřejmý požadavek, aby svá řešení žáci odůvodňovali. Zdůvodňování pravopisu ve shodě s uvedenými pravidly pokládáme za neobyčejně důležité. Trváme na něm především v počátečním stadiu procvičování, a to až do té doby, než je patrno, že žák způsoby odůvodňování opravdu ovládá a ve své praxi skutečně správně užívá. Za vhodnější pokládáme, aby se odůvodnění uvádělo na prvním místě - řešení pak má vyplynout jako jeho logický důsledek.

O pravopise není vhodné jen mluvit, pravopis je třeba nacvičovat psaním. Je možno volit dvojí způsob: cvičení po ústním doplnění jevů opsat (buď postupně po jednotlivých větách, nebo celé najednou), anebo je psát podle diktátu. Při opisování musí žák psát pozorně nejen slova s doplněnými jevy, nýbrž celý text. Jestliže se volí forma diktátu, je zapotřebí žáka upozornit na jevy, které ještě nebyly probrány.

V závěrečném dílu je uvedena řada textů označených jako diktáty. Je možno je užít (také podle vyspělosti žáka) bez přípravy, nebo po případě, tedy po odůvodnění vybraných obtížnějších jevů. Jako souhrnné diktáty lze užít i jiné texty, které jsou určeny především k doplňování vynechaných jevů, např. souhrnná cvičení na i /y. Je ovšem třeba rozlišovat, které případy už má žák ovládat a které se ještě neprobíraly (u těchto napovědět, jak se mají psát).  

•  I.
• Psaní i/í a y/ý po obojetných souhláskách
• A. Psaní i/í a y/ý v kořenech slov, v předponě a v příponách
• B. Psaní i/í a y/ý v koncovkách podstatných jmen
• C. Psaní i/í a y/ý v koncovkách přídavných jmen
• D. Psaní i/í a y/ý v koncovkách přítomných tvarů sloves
• E. Psaní i/í a y/ý v koncovkách příčestí minulého
• F. Sohrnná cvičení na i/í a y/ý
• II.
• Psaní ú a ů
• III.
• Psaní bě/bje, vě/vje, pě, mě/mně
• IV.
• Psaní souhlásek párových na konci a uvnitř slov
• V.
• Souhláskové skupiny a změny v nich
• VI.
• Předložky s a z
• VII.
• Předpony s-, z-, vz-
• VIII.
• Délka samohlásek v domácích slovech (vybrané jevy)
• IX.
• Psaní přejatých slov
• X.
• Psaní velkých písmen na začátku slov a slovní spojení
• XI.
• Hranice slov v písmu
• A. Pravopis spřežek
• B. Spojovací čárka - spojovník
• C. Dělení slov na konci řádku
• XII.
• Psaní tečky, vykřičníku a otazníku
• A. Tečka, vykřičník a otazník za větami
• B. Tečka za číslovkami a zkratkami
• XIII.
• Psaní čárky
• A. Čárka ve větě jednoduché
• B. Čárka v souvětí
• C. Souhrnná cvičení na čárky
• XIV.
• Užívání ostatních rozdělovacích znamének
• A. Uvozovky a další znaménka u přímé řeči
• B. Pomlčka
• C. Tři tečky
• D. Závorky
• XV.
• Diktáty 

 Klíč ke cvičením

• I.
• Psaní i/í a y/ý po obojetných souhláskách
• A. Psaní i/í a y/ý v kořenech slov, v předponě a v příponách
• B. Psaní i/í a y/ý v koncovkách podstatných jmen
• C. Psaní i/í a y/ý v koncovkách přídavných jmen
• D. Psaní i/í a y/ý v koncovkách přítomných tvarů sloves
• E. Psaní i/y v koncovkách příčestí minulého
• F. Souhrnná cvičení na i/í a y/ý
• II.
• Psaní ú a ů
• III.
• Psaní bě/bje, vě/vje, pě; mě/mně
• IV.
• Psaní souhlásek párových na konci a uvnitř slov
• V.
• Souhláskové skupiny a změny v nich
• VI.
• Předložky s a z
• VII.
• Předpony s-, z-, vz-
• VIII.
• Délka samohlásek v domácích slovech (vybrané jevy)
• IX.
• Psaní přejatých slov
• X.
• Psaní velkých písmen na začátku slov a slovních spojení
• XI.
• Hranice slov v písmu
• A. Pravopis spřežek
• B. Spojovací čárka - spojovník
• C. Dělení slov na konci řádku
• XII.
• Psaní tečky, vykřičníku a otazníku
• A. Tečka, vykřičník a otazník za větami
• B. Tečka za číslovkami a zkratkami
• XIII.
• Psaní čárky
• A. Čárka ve větě jednoduché
• B. Čárka v souvětí
• C. Souhrnná cvičení na čárky
• XIV.
• Užívání ostatních rozdělovacích znamének
• A. Uvozovky a další znaménka u přímé řeči
• B. Pomlčka
• C. Tři tečky
• D. Závorky