Monitorování životního prostředí

• Učebnice pro druhý ročník chemických oborů SPŠ.
• Anorganická a organická kvalitativní analýza, vážková analýza, řada cvičení u každé kapitoly.
• Přehledná analytická chemie životního prostředí, která se opírá se o platnou legislativu a sleduje cíl ochrany životního prostředí.
• Pro ekologicky zaměřené obory.

Ukázka textu:

Biochemická spotřeba kyslíku (BSK) (První ukázka z textu)

Biochemická spotřeba kyslíku (BSK) je definována jako hmotnostní koncentrace rozpuštěného kyslíku spotřebovaného při biochemické oxidaci organických, popř. anorganických látek ve vodě za aerobních podmínek. Vyjadřuje se v mg.l^-1.

Anorganickými látkami se rozumí amoniakální dusík, popřípadě dusitany, které mohou za určitých podmínek podléhat biochemické oxidaci (nitrifikaci), a tím také spotřebovávat rozpuštěný kyslík.

Stanovuje se u vod povrchových i odpadních (splaškové, městské, průmyslové). Patří mezi základní ukazatele, které se v těchto vodách stanovují. Ve vodách pitných, užitkových a podzemních se BSK nestanovuje.

Hodnota BSK závisí na:

• době inkubace (BSK za n dní se označuje BSK_n),
• teplotě při inkubaci,
• druhu, koncentraci a stupni adaptace mikroorganismů provádějících rozklad,
• přítomnosti biogenních prvků,
• přítomnosti toxických či inhibičních látek,
• koncentraci kyslíku,
• pH prostředí.

Aby bylo možné získat srovnatelné výsledky stanovení, používají se standardní testy (uzanční metody stanovení), při nichž jsou podmínky stanovení přesně definovány.

Mezinárodně unifikovanou a celosvětově rutinně používanou metodou je standardizovaná tzv. zřeďovací metoda stanovení BSK₅. Vzorek vody se nasytí kyslíkem, jehož obsah se stanoví. Další podíl vzorku se umístí do termostatu (20^oC) v uzavřené láhvi. Bez přístupu vzduchu a světla se nechá 5 dní a opět se stanoví obsah rozpuštěného kyslíku. Důležité je dostatečné množství kyslíku během inkubace.

Výsledek: udává se v mg O₂.l^-1.

Vybraná stanovení kovů ve vodách (Druhá ukázka z textu)

Kovy patří mezi hygienicky i vodohospodářsky významné ukazatele. Stále se zpřísňují kritéria vymezující jejich obsahy v pitných a užitkových, povrchových i odpadních vodách, ale také v kalech, v půdě, dále pak v různých zemědělských produktech a potravinářských výrobcích.

Ve vodách se mohou vyskytovat ve formě jednoduchých kationtů nebo aniontů, komplexních aniontů nebo neutrálních molekul (komplexy s huminovými látkami, aminokyselinami a iontové asociáty s ionty uhličitanovými, hydrogenuhličitanovými, síranovými a fosforečnanovými). Toxicita je závislá na formách výskytu příslušného kovu. Je zřejmé, že podstatně vyšší toxicita přísluší iontové formě kovu než formě komplexní.

Těžké kovy ve vodách

Zdrojem těchto kovů jsou především různá průmyslová odvětví (těžba rud, barevná metalurgie, povrchová úprava kovů, sklářský průmysl, tiskárny, fotografický průmysl aj.). K menším zdrojům se řadí exhalace.

Významnou vlastností těžkých kovů je jejich akumulační schopnost v sedimentech a v biomase některých vodních organismů. Z tohoto důvodu jsou minimalizovány mezní koncentrace kovů v tocích vodárenských a ostatních.

Kovy se dostávají do organismů a pokud je nelze z organismu vylučovat, mohou působit toxicky. Některé prvky nejsou organismy vůbec schopny vylučovat. Jde většinou o prvky, které se vyskytují v zemské kůře a v mořské vodě v poměrně nízké koncentraci (Sn, Ge, Be, Se, As, Mo, Sb, Hg, Bi, Cd, Ag, Au, Te), takže živé organismy nevyvinuly během své evoluce mechanismy k jejich zpracování. Tyto prvky se v tkáních akumulují, a mohou být proto obzvlášť nebezpečné. Nejzávažnější kovové kontaminanty životního prostředí jsou Pb, Cd, Hg.

Metody stanovení těžkých kovů

Ke stanovení je možno použít celou řadu metod, které se liší mezí detekce, náročností na provedení a přístrojové vybavení. Běžně se aplikují dvě skupiny stanovení, výjimečně se používají i metody další. Patří sem tyto metody stanovení:

• metody atomové spektrometrie,
• metody voltametrické